Spisovatel

 

Všestranně nadaný umělec jakým Zdeněk Lorenz byl, poměřil své síly i na poli Literatury. Zprvu okouzlen tvorbou dekadentní, později Borisem Vianem, nalezl si záhy vlastní osobitý styl, na který měli v počátcích patrný vliv mimo jiné i Franz Kafka, Ivan Vyskočil, existencialisté či autoři absurdního dramatu.

Mladické básnické pokusy shrnuté do útlé sbírky „Dno dní“ (PF 1988) záhy opustil, aby je později zúročil v textech pro hudební skupinu OZW, kterou založil a vedl. Pokoušel se rovněž uspět v žánru sci-fi (dvě povídky v čas. Ikarie), avšak knižního vydání se zde nedočkal.

Nasával své inspirační zdroje porůznu: Zprvu ovlivněn francouzskými dekadenty („Mříže“, „V zajetí mlhy“), později se vědomě hlásil k odkazu Borise Viana („Servillní orangutan“), jemuž dokonce věnoval svou knihu „Metrosexuál“. Své práce začasté podepisoval pseudonymem Dr. Zbygniew Daas. Na sklonku života vydal krátké avšak o to černější, sarkastičtější a drsnější „Povídky vo ničem“, které pro něj ilustroval Miroslav Koželuh.

V předrevolučním období dále přispíval do samizdatové revue Garáž (policejní postih). Posléze založil edici Tunel, kde vydával jak vlastní, tak převzaté práce. V připravovaném Slovníku českého literárního samizdatu Ústavu pro českou literaturu AV ČR by měla mít edice Tunel své vlastní heslo.

Jak jinde napsal PhDr Gustav Erhart: „byl to hluboce poučený autodidakt…“ Je škoda, že literární práce Zdeňka Lorenze zůstávají doposud jen v rukopisech a nebyly povětšinou vydány.

Seznam prozaické tvorby:

(pro čtení klikněte na obrázek)

Mříže, 1983
Mříže, 1982
OZW comix, 1989
OZW comix, 1989
Servillní orangutan, konec 90. let
Servillní orangutan, 90. léta
Smrtelný roman, 1998
Smrtelný román, 1998
Nápady...náčrty...básně...sny.jpg
Nápady..náčrty..básně..sny
Non, 2002
Non, 2002
Metrosexuál, 2003
Metrosexuál, 2003
Samotu chraň!, 2004
Samotu chraň!, 2004
Stříbrný orel, 2008
Stříbrný orel, 2008
Povídky vo ničem, 2011
Povídky vo ničem, 2011

 

Na doplnění následujících děl pracujeme:

  • Holčičko nechceš bonbónek?
  • Ikarie: Zhor (4/1991), Oko boha Hora (1/1992)
  • Sbírka autorských komixů od střední školy

 

Garáž

1981–1982

Literární a hudební časopis začali na počátku osmdesátých let společně vydávat fotograf a překladatel Michael Borek (*1958; >Abecední almanach; pseud. Kechim /Larob/) a Vojtěch Kovařík (*1958; pseud. Sylvestr Yaga), zaměstnanec podniku Planografie. Časopis pojmenovali podle vlastní kapely Garáž (nikoli Tonyho Ducháčka), jejíž zkoušky probíhaly právě v garáži. Oba vydavatelé dále působili v novovlnné hudební skupině s názvem OZW (Onkel Zbynda’s Winterrock). Její vedoucí malíř, filmař a též Kovaříkův spolužák Zdeněk Lorenz (1958–2014; pseud. Onkel Zbyndas; >Tunel) s listem rovněž úzce spolupracoval. Garáž vycházela pravděpodobně ve 4 kusech: dva jako oběžní, dva pro dokumentaci. Redakčním sídlem byl Kovaříkův byt v ulici V Lesíčku na pražském Újezdu, v němž se pravidelně odehrávaly koncerty, výstavy (Galerie Garáže) či filmové festivaly a zachytil ho mj. dobový dokument Hudba 85. – Hlavním cílem Garáže bylo poskytnout publikační prostor mladým tvůrcům: literátům i výtvarníkům. První verše uveřejnil v časopise například Ewald Murrer (vl. jm. Michal Wernisch). Z pravděpodobně vydaných 9 čísel se dochovalo pouze jediné (č. 9), z něhož lze usoudit, že obsah časopisu byl velmi pestrý, zčásti recesistické povahy. Doložené číslo má formát A4, obálku z černého kartonu s originálně nadepsaným titulem a pořadovým číslem. Podle použití různých druhů psacích strojů a papíru zřejmě vznikalo jako sborník, do kterého sami autoři dodávali již svá opsaná či rozmnožená díla. Literární příspěvky zahrnovaly autorské texty nejrůznějších žánrů a výrazových prostředků: básně (Clara, Jana, Zdeněk Lorenz), písně (OZW), drobné prózy a úvahy (Vojtěch Kovařík) a další převzaté texty; zařazeno bylo i shrnutí proběhlých filmových večerů amatérských filmařů (vč. ankety a rozhovorů). Rovnocennou výtvarnou složku v Garáži zastupovaly fotografie (Vojtěch Kovařík, Radim Štrajt /pseud. Papá Schogor/), koláže a hravé kresby, grafiky (Miloš Bárta, Michael Borek, Zdeněk Lorenz, David Pohribný /pseud. dapony/, Vošický) nebo komiksové příběhy a karikatury (Zdeněk Lorenz). Na závěr byla připojena soutěžní gřížovka. Desáté číslo časopisu s plánovaným fotokomiksem zůstalo nerealizováno.

(úryvek ze záznamů Ústavu pro českou literaturu AV ČR)

Tunel

198?–1988

Edici Tunel založil spisovatel, malíř, filmař a hudebník Zdeněk Lorenz (1958–2014; >Garáž), působící jako správce v depozitáři v Národní galerii. Všechny svazky nesly ediční značku (popř. variované označení Tunelová edice, Edyce Tunel), ačkoli jinak se jejich knižní úprava lišila. Jako první svazek uveřejnil Lorenz pod pseudonymem dr. Zbygniew Daas a s uvedením smyšlené informace, že titul z polského originálu přeložil a kolážemi opatřil pplk. Venca Remos, vlastní novelu Servillní orangutan. První xerokopie formátu 11×15 cm měly různé autorské obálky, další již nikoli. Knihu dále Lorenz doprovodil ilustracemi (mj. s využitím obrazů René Magritta). Druhé své dílo, ručně psaný komiks Holčičko, chceš bonbónek???, vydal pod stejným pseudonymem jako bibelot 8×11 cm. Třetí ediční svazek zastupovala zmenšená přefocená kopie strojopisu Věry Linhartové Chiméra čili průřez cibulí, zřejmě v prvním původním českém vydání, svázaná v modrém plátně 12×15 cm a ilustrovaná Lorenzovými kolážemi z raných perokreseb Čestmíra Kafky. Další dva inzerované svazky, Lorenzův román Eros a smrt opět pod pseudonymem dr. Zbygniew Daas a román Factotum, stejně jako Chlapík pro všechno Charlese Bukowského, již nevyšly. Pod hlavičkou Edice Tunel, někdy ve spolupráci s Davidem Pohribným (pseud. dapony), vydával Lorenz své vybrané texty i po roce 1989. – Próza Servillní orangutan po roce 1989 vycházela na pokračování v časopise Reflex, plánované oficiální vydání v koedici Dauphin/ÉOS se nakonec neuskutečnilo.

(úryvek ze záznamů Ústavu pro českou literaturu AV ČR)